Zpátky v Londýně

Že bych se do Londýna ráda vrátila jsem si opakovala už před jedenácti lety, kdy jsem nadopovaná Kinedrylem pozorovala vzdalující se London Eye. O pět let později se mi to splnilo a s kufrem narvaným věcma z Primarku jsem si při odcházení od rodiny, u které jsme přespávali a která nás každý den zásobovala chipsy s příchutí octu (nejspíš v přesvědčení, že nám tahle britská specialita chutná, nebo možná se škodolibým úmyslem kvůli tomu, že jsme po večerech skákali po domě ve snaze hrát Just Dance), řekla tu stejnou větu ,,Jednou se sem zase vrátím." A po dalších pár letech jsem zase tady, v mém milovaném Londýně. Tentokrát bez třiceti hlučných spolužáků, znuděného průvodce, nicméně ve stejné nákupní horečce jako posledně.

Od posledních dvou návštěv se změnilo také ubytování - oproti tehdejším rodinám, kterým jsem jako desetiletá (a bohužel i jako čtrnáctiletá) rozmněla tak akorát good morning a good night, jsme letos bydleli v krásném hotelu Ibis ve Stratfordu až nebezpečně blízko dvou obrovských nákupních center Westfield a Stratford shopping centre. Těch změn by se našlo i více, naštěstí ve většině pozitivních. Kromě přítele, angličtiny na úrovni B2 a delších vlasů bych při poslední návštěvě zabíjela za plnější peněženku, tehdy jsem totiž veškeré svoje úspory utratila během první návštěvy Primarku a po zbytek výletu přežívala se dvěma librami v kapse, za které jsem si nakonec koupila placku s britskou vlajkou.

Většinu klasických turistických atrakcí jsme měli já i přítel minimálně jednou prochozené, a proto jsme se rozhodli, že celý výlet pojmeme jako klidné procházení se Londýnem spojené s návštěvou Harry Potter studií. Procházení jsme splnili, nicméně s přídavným jménem klidné to po většinu času nemělo nic společného. Na rozdíl od Milána na mě totiž ze všech koutů číhaly nebezpečné nápisy s obchody, do kterých jsem zkrátka potřebovala jít ať se děje co se děje. Victoria's Secret, Pink, Morphe, Superdrug, Primark, H&M a hlavně ty prokleté Poundlandy, ve kterých si člověk nabere horu věcí s tím, že je všechno přece jenom za libru, ale poté uprostřed dovolené dokupuje kufr, protože by se mu to do tašky na cestu zpátky nevešlo. Naštěstí měli v Primarku kufr za normální cenu v krásné baby pink barvě. A naštěstí mi ho po cestě zpátky do Česka pracovníci na letišti nerozflákali.

Mezi naše must-see položky se nicméně dostalo i několik známých památek jako třeba Tower Bridge, Katedrála sv. Pavla, Millennium Bridge nebo třeba Buckinghamský palác a okolní park, ve kterém jsme se po trochu neúspěšné snaze o krmení veverek rozvalili na volná lehátka a slunili se asi další hodinu, než jsme si všimli cedule, že jsou lehátka placená. Doteď nechápu to načasování, ale zrovna když jsme se zvedli a odcházeli, kráčel k ostatním lidem, kteří o placené zóně neměli ani tušení, trochu rozzlobený týpek ve svítivé vestě a něco na ně hulákal. Takže děkujem, dlužíme vám dvacet liber!

Program jsme si ale našli vždycky, takže nějaké poflakování nehrozilo. A když už si přítel myslel, že si dáme na chvilku pauzu, našla jsem v okolí něco dalšího a nebo mi zakručelo v břiše, což znamenalo jen jedno - najít mekáč. V Londýně se totiž jinak nenajíte, pokud nejste ochotni za běžný oběd pro dva vypláznout aspoň sedm stovek. Každý den. V mekáči jste to měli za tři a navíc ve většině byly elektronické kiosky, takže jste se nemuseli s otrávenými lidmi za kasou dohadovat, že chcete veggie burger a ne jejich letní specialitu. Nicméně i ten mekáč jsme občas vyměnili - jednou za nudle, když jsem na ně dostala neskutečnou chuť při procházce v čínské čtvrti (a tak jsme následující tři čtvrtě hodiny hledali dobrý podnik s nudlema, které si můžeme vzít s sebou a sníst si je v parku při romantické atmosféře, kterou dokonale navozoval týpek tancující na techno) a za avokádové sendviče ze Sainsbury's, což je něco jako Tesco s Lidlem dohromady a u samoobslužných pokladen vás špehuje přidrzlá kamera, která vám dokonce i promítá to, co zrovna děláte.

A jelikož nechci, abyste tenhle článek četli hodinu, nechám si další historky zase na příště. Těšit se můžete třeba na to, jak mě měřili ve Victoria's Secret, nebo jak jsme navštívili studia Harry Potter, přijeli o hodinu a půl dřív a dali si to nejnechutnější a zároveň nejdražší pití v celém areálu.