Jak jsem navštívila zákulisí Dobrého rána

Nakouknout do zákulisí nějakého živého vysílání byl vždycky tak trochu můj sen. Ne že bych se chtěla stát hvězdou televizních obrazovek, avšak fascinoval mne ten průběh vzniku něčeho, co ve stejném okamžiku vidíte v televizi kdekoliv v republice. A tak jsem jednou dostala mail, zda se nechci podívat do zákulisí Dobrého rána na ČT2, kde mne bude provázet tanečník Honza Onder. Souhlasila jsem a jak to všechno probíhalo Vám přiblížím v dnešním článku.

Co si budeme povídat, budíček ve 4:20 nebyl zrovna med. Ačkoliv jsem do postele ulehla krátce po deváté večer, usnula jsem až kolem jedenácti. Nicméně mne příjemně překvapilo, že i přes krátký spánek jsem byla druhý den poměrně čilá (nejspíš za to může každodenní trénink při škole, kdy se doba spánku nijak výrazně neliší).

Zhltat snídani, vyčistit si zuby, namalovat se a pádit pryč. Tramvaj jsem stihla naštěstí s přehledem a tak jsem se už ve čtvrt na šest pohupovala v drncajícím voze. Nutno přiznat, byla jsem nervozní. Hodně. Ono když Vám někdo napíše, že se podíváte do zákulisí, tak je to ještě celkem vklidu. Pokud Vás však budou provádět celou akcí lidé, které znáte z televizních pořadů, to už je podstatný faktor ovlivňující hladinu Vaší nervozity.

Před budovu ČT jsem dorazila ve třičtvrtě na šest. Sraz byl krátce před šestou, takže jsem tam chtěla být raději dřív, aby na mne Honza nečekal. Co jsem ale nevychytala byl můj oděv. Lehká bundička a tílko zapříčinily, že mi byla neskutečná zima (teploměr ukazoval asi 3 stupně), a tak jsem se následujících deset minut klepala pod velkým logem televize (jak mě na parkovišti málem přejelo auto Vám ani říkat nebudu, už tak si po dnešním vylitém pití a pádu v předsíni připadám jako největší smolař).

"Má záchrana" přijela taxíkem těsně před šestou. Honza vystoupil vysmátý, představil se mi a vešli jsme do budovy (konečně teplo!). Nahlásila jsem jméno a pak nás zavedli přímo do centra dění, totiž do studia. Pana Ondera odvedli do šatny, mě posadili na židli dozadu na place. Pokud jste si mysleli, že celé natáčení probíhá beze zmatků a komplikací, pak jste se mýlili. Lidé běhali sem a tam, vizážistky na poslední chvíli přepudrovávaly moderátory a jakýsi pomocník se snažil nezakopnout o všudepřítomné kabely od kamer, jež se do sebe s oblibou vzájemně zamotávaly.

Když se na velkých hodinách zobrazil čas 5:57, ozval se hlas jako ze školního rozhlasu: "Tak za tři minutky jedeme!". Takto se to opakovalo ještě několikrát, než hodiny ukázaly 6:00. Spustila se znělka, všichni přešlapovali na svých místech a já napjatě očekávala, co se bude dít. V podstatě to bylo jako koukat se na Dobré ráno s něčím navíc. Tím něčím navíc byly přechody účastníků, vůně jídla, které vařilo ve studiu, a hlášky, jež provázely celý pořad. Asi po deseti minutách střídavého zírání na moderátory a focení prostředí, za mnou přišel nějaký pán. Položil mi pěsti na tvář a zašeptal: "Tam je ale zima, co?". Překvapilo mě to natolik, že jsem se zmohla jen na letmé pokývnutí hlavou. 

Po zhruba hodině a půl jsem se na vyzvání Honzy Ondera přesunula do jeho šatny. Možná byste čekali velký prostor, červený gauč ze sametu a honosný lustr, ale nebylo tomu tak. Místnost zhruba 1,5x9 metrů byla spoře osvětlená klasickou lampou, nacházel se zde stojan na oblečení, tři starší křesla a jeden dřevěný stolek, na který se sotva vlezl notebook a tři hrnky čaje. Mě osobně to překvapilo, ale později jsem se dozvěděla, že takto šatny vypadají i v jiných televizích. Následovala asi další hodina a půl, kdy jsem se bavila s Honzou o všem možném, poznávala nové lidi a také se snažila nahrát co nejvíce věcí na Instastories a Snapchat. Pokud mne sledujete, určitě jste si nějakých záběrů povšimli. Dostala jsem také knížku, kterou Honza napsal a jež je doplněná o ilustrace jeho maminky, a tak jsem ji nechala podepsat sestře i s věnováním (večer předtím mi ještě psala zprávu, že moc prosí o podpis, proto ji kniha hrozně potěšila).

Nechtěla jsem však Honzu jakkoliv vyslýchat, jelikož je mi jasné, že kvůli jeho angažovanosti nejen ve Stardance jsou na něj média zaměřená víc než dost. Bavili jsme se tedy o sociálních médiích, budoucnosti a dalších věcech. Musím říct, že Honza je opravdu sympaťák se vším všudy a má slušný rozhled v mnoha oblastech. Dalším zážitkem pro mne bylo, když se mi přišel představit Aleš Valenta (to ráno byl taktéž hostem Dobrého rána). Někteří z Vás možná neví, ale v roce 2002 pro Česko vyhrál zlatou olympijskou medaili v akrobatickém lyžování. Ne že bych si to nějak pamatovala (přece jen mi byly 4), ale už jen to, že si můžete potřást rukou s někým, kdo něco dokázal, je přinejmenším inspirující.

Zhruba o půl deváté se vysílání ukončilo (což mi docvaklo při zaslechnutí znělky z Kouzelné školky) a bylo na čase vyrazit do školy. Že jsem si tuto akci neskutečně užila Vám asi ani nemusím psát - setkat se s lidmi, mezi kterými bych jedou ráda pracovala, poslechnout si názory zajímavé osobnosti a předat jí také něco ze svých zkušeností pro mne bylo opravdu skvělým zážitkem. Vím, že některé školy organizují do zákulisí exkurze, proto pokud máte možnost se něčeho takového zúčastnit, určitě neváhejte!

A ještě takový malý bonus, při sledování záznamu jsem dokonce narazila na několik záběrů na mne, takže se momentálně můžu pyšnit tím, že jsem se na pár vteřin objevila v televizi! :D

Na závěr bych chtěla moc (opravdu hrozně moc) poděkovat Lucii, která mne s nabídkou kontaktovala, a samozřejmě i Honzovi, jenž si na mne našel čas a věnoval se mi i přes pracovně vytížené ráno :).